Všechno se to stalo ještě za našich vysokoškolských let, kdy jsme plenery chápali pořád tak trochu jako povinnost. Zaběhlý školní dril, povinné účasti, nic moc výkon, spousta času s kamarády v lese, u táboráku s flaškou či v rybníku, posměšné úšklebky od akademiků k našim pokusům o krávy či stromy. Většina z nás absolvovala řadu plenerů v rámci svých uměleckých středních a v rámci studia na Univerzitě Palackého jsme museli absolvovat jen tři.
Jeden byl spíš takový poznávací týden po Olomouci (to se ani nepočítá, když tam nespíš, netaháš se s tunami věcí a nestrádáš), spousta baroka, konkláv, elips a linek a vtipných hlášek ak. sochaře Tomáše Chorého. Druhý byl v Branné a třetí pak v Bělé pod Pradědem, ve Filipovicích. To bylo v rámci našeho studia vše. A velmi nám to chybělo. Byl to prostě jiný týden, kdy jsme si mohli užít víc volnosti i tvorby a také se víc poznat.
Tehdy došla Veronika Binderová s tím, že by mohla zařídit týden pleneru na Sýpce – v luxusní barokní stodole mimo civilizaci u Velké Bíteše, kdesi za Brnem. Bylo to první nezávislé sympozium děcek, která místo chlastání chtěla i něco udělat a poznat se. Dokonce nás podpořili kantoři, kteří pak přijeli na vernisáž v čele s Doc. Myslivečkovou; té cti se nám už nikdy nedostalo – asi je kvalita práce odradila. Nicméně nás neodradila. Sýpka byl spíše punkový výstřel do tmy a náhodný zásah. Netušili jsme, že je to jen začátek cesty.
Druhé sympozium následovalo hned příští rok, kdy se organizace chopil Luboš. Když Veronika dlouho váhala, využil svého přebytku energie a vášně a přes mámu sehnal ubytování na obecní vile v Lichnově. Bylo to úžasné, všichni jsme spali v jedné místnosti, každý dělal něco jiného, výstava byla na půdě, kde Luboš vítal hosty v zelené paruce, aby své sousedy pořádně utvrdil v jejich předsudcích. Tento rok jsme se rovnou z Lichnova přesunuli do Roudna, kde jsme oslavili Lucčinu a Františkovu svatbu, neuvěřitelné – tak mladí, já na to nejsem zralý ani dnes. A nebude to poslední svatba. Přesto, jako studenti jsme se spolu rozloučili, vazby však přetrvaly a dnes jsou některé pevnější, než by kdo kdy tušil.
Luboše vystřídala Lucka, čerstvá Mrtvá novomanželka, která sehnala super místo ve Dzbelu. O tomto ročníku Vám bohužel nepovím, protože jsem ho jako dosud jediný minul – vyměnil jsem ho za dozorování na dětském táboře. Tuto chybu jsem již nikdy neudělal.
Po Lucce vzal kormidlo opět Luboš, tentokrát značně drsně – opět Lichnov, ale tentokrát Myslivecká chata, plná prachu, myší, hmyzu, zarostlá třímetrovou trávou a trním. První den Luboš kosil, my uklízeli, pak jen jako náš sluha jezdil autem a makal, převážel nádrže vody, zásoby, domlouval sprchy, protože se nikdo nechtěl koupat v archivní bečce plné plovoucího života. Poprvé jsem se probudil s myšincema u nohou a za noc jsem hlavou rozlehl brouka. Chata byla hned vedle zmijí louky, kde bylo dost kamení k vyhřívání plazů. Asi nejdrsnější rok a nejnáročnější také pro organizátora.
Přesto Luboš organizaci ovládnul a jmenoval se samozvaným diktátorem našeho spolku výtvarníků. Zběsile pořádal další ročníky, dokud se neuhnal úplně a nepadl. Pod jeho vedením jsme prožili ta nejkrásnější setkání na zajímavých místech, kam bychom dnes nemohli vyrazit, ani kdybychom si to moc přáli. Protože dnes už takové prostředí nesplňuje nároky hygienické, ani etické pro výtvarníky předdůchodového věku ověnčené potomstvem, partnery, rozvodovými aférami a zdravotními komplikacemi.
Nevojice, Vrbice, oba ročníky byly nádherné zážitky na faře. Časy plné vína, prokecaných nocí, skvělých událostí, jako Zábava s kradením kačera v Nevojicích, tvorba kroje ze starého igelitu, osobností jako mistr vinař pan Horák. Dodnes si pamatuju, že z Nevojic jsem odjížděl jako poslední vlakem. Všichni jste zatroubili a zmizeli, stál jsem na prázdném nástupišti v neděli s batohem a ekzémem v očích a bylo to poprvé, co mi tekly slzy, nebo jsem věděl, že Vás rok neuvidím a došlo mi to nespravedlivé, že za rok máme jen týden, kdy můžeme naplno žít bez starostí a být spolu. Sympozium se změnilo v krásný sen, na který jsem se začal těšit celý rok.
Ten sen jsme proměnili v dalším roce ve Dzbelu, za Lucčina dohledu, v noční můru, kdy poprvé za deštivých dnů ožil Pštros. Znuděni v mokrém odpoledni jsme blbli ve sklepě, kde se Luboš zamotal do staré hadry a ze sena si udělal čumák, chodě směšně jako pštros. Měli jsme zrcadlovku, Luboše, chuť a čas, takže nápad natočit krátký horror nás zaměstnal na dva dny. Za ty roky film vidělo spoustu studentů, kteří se nám za něj dlouho smáli. Taky to byl rok, co kluci pytlačili na rybníce, kde je nemile překvapil policajt v mém podání. Dodnes mi to s nelibostí připomínají. Ale já měl vždy jen hloupé humory. Jinak ve Dzbelu nás bylo ještě hojně (spousta lidí, kteří pak vycestovali do zahraničí či založili rodiny) a v budoucích letech už jsme se scházeli jen obtížněji.
Na Lucku ze zoufalství navázal opět Luboš, neboť nikdo jiný se do organizace nijak necpal a hrozilo, že sympozium nebude vůbec. Poslední Lichnovské sympozium bylo slabší na účast i výstavu. Luboš byl vyčerpán, ponořen do splínu bezvýchodnosti. Ale zato stihl dokončit přípravné práce pro otevření Babiččina pramene, jeho vztyčený monument sklidil potlesk i pozitivní reakce, lidé si nedočkavě nabírali z jeho cicůrku, plnili dlaně i lahve, lačníce té léčivé tekutiny, která přináší život. Dodnes ho před místními dílo jistě šlechtí.
I stal jsem se jeho Brutem a násilím mu odebral věnec Sulův, když jsem zorganizoval příští ročník poprvé na Jižní Moravě. Hrubá Vrbka byla jako kouzlo. Pan starosta Prášek, se kterým jsem se později blízce spřátelil, nám vyšel hodně vstříc a za velmi nízký nájem nám umožnil osídlit budovu bývalého CHKO a školy. Místa bylo hodně pro všechny, žádné prostorové limity, slušné zázemí i v koupelnách, záchodech a dvou kuchyních. Přijeli noví lidé, někteří staří známí se přidali. Vrbku jsem se snažil trochu organizovat, a tak jsme si dali nějakou exkurzi za vzácnými bylinami s Karlem Fajmonem, věhlasným botanikem, navštívili jsme mlýn, i akci ve Velickém šenku a čerstvě otevřený pivovar, kde jsem zajistil několik beček lahodného moku. Příjemný rok, kdy nikdo nemusel žíznit. Lidé byli zvědaví a pohostinní. Každého se ptali, co maluje, zajímali se, kdy bude výstava. Tož ideální. Skvělá vernisáž v ještě neotevřeném Vrbeckém muzeu, kde zazpíval Horňácký mužský sbor z Velké v čele s mým otcem. Rozloučili jsme se společným obědem v Kuželově a příslibem Elišky, že příští rok pořádá ona.
Eliška si dala načas a dlouho se neozývala, na jaro jsem zjistil, že plánovala kontaktovat rodinu z Veselí nad Moravou, kteří jí doporučili Javorník. K obhlídce jsem se přidal a nakonec jsme společně s Eliškou ročník připravili i když ne za příliš příznivých podmínek. Tehdejší javornický starosta byl spíš vykuk než pohostinný otec, jako tomu bylo ve Vrbce. A k problémům se přidala spousta účastníků, kteří nedojeli, nebo jen na krátko. Částka za pronájem byla vysoká a platičů pomálu. Přitom luxus nikdo z nás neprožil, všichni kluci spali venku či ve stodole na zemi v prachu, holky měly dvě malé místnosti, do toho nám tam chodili obecní zaměstnanci a hned první večer doslova zařezali myslivci, kteří donesli zastřeleného divočáka, kterého si hned vedle nás začali kuchat a věšet. Eliška z toho měla trochu trauma, nervově to byl náročný ročník, kde jsme si nesedli ani se sousedy keramiky, kdy společné setkání vedlo spíše k rozepřím. Na výstavu raději ani nedošli. Nicméně se vernisáž povedla, díla byla kvalitní a hutná. Lidí došlo hodně a dost věcí se i prodalo, což pozvedlo všeobecnou náladu. Zlatým hřebem se stala návštěva akademického sochaře a restaurátora Martina Slováka, u kterého jsme následně dlouze poseděli a pozpívali. Javorník byl zachráněn a zůstává neopakovatelný a krásný i hrubý v mých vzpomínkách.
Organizace jsem se opět chytil já, neboť se mi naskytla krásná příležitost spolupráce s choceňskou Místní Akční Skupinou. Dostali jsme se ke Kosteleckým Horkám, k Modrému domu, který je chráněnou kulturní památkou. Nejdříve jsme měli bydlet přímo tam, ale zrovna tam přebýval zvláštní řezbář Karel, kteréžto příhody s ním jsou neopakovatelné a nevysvětlitelné jsou i jeho myšlénkové pochody. Zelené řemeslo má holt svoje zvláštní kouzlo. A některé překvapil i po půl roce, kdy za ním přijeli Nováci na smluvenou schůzku, dal jim držet rozdělaný dřevěný plot a odešel. Navíc se v době konání správce objektu zrovna rozváděl a trpěl řádnou depresí, k tomu oba byli (i s Karlem) nemocní, takže jsme se nastěhovali do blízké školy. Byl to krásný rok, i když Luboš dodnes nesestříhal toho Pštrosa, tuším číslo tři. Na výstavu došlo pomálu lidí.
Když už zmiňuji Nováky/Ambruze – v Kosteleckých Horkách zorganizovali hned dvě výpravy – fakultativní výlet do pivovaru Clock v Potštejně a vyhlídkovou jízdu traktorem v Orlickém podhůří – oba nezapomenutelné.
Po mně se naštěstí chopila kormidla opět Lucka a bylo to velkolepé, neboť jsme jeli do Stříbrnice pod Kralickým Sněžníkem. Nádherná chalupa i lokalita. Spousta malování v kopcích. Jen ty krávy se nám nedařily, jako vždy. Výstava byla ve Starém městě, a přestože Anička Martincová osobně obcházela celé staroměstské náměstí, vcházela do kaváren a zvala na vernisáž všechny, kdo měli aspoň jedno oko, skoro nikdo nedošel a zajímavý socialistický prostor osazený naší tvorbou moc neožil. Došla však rodina Bednářů a byla to z dnešního hlediska neocenitelná věc je tam tak potkat, neboť strýc Bednář nepřežil následný první rok Covidu. Jinak se na chalupě celou dobu toulaly kočky a koťata, které bavily naše holky – po sympoziu, když se vyskytly jisté zdravotní komplikace u některých, kočky byly hlavní podezřelí. Neopakovatelný rok, ale už nám někteří lidé delší dobu chyběli – Kuba i Petr se jen zastavili s rodinami, někteří pro starosti nedojeli vůbec.
Po Lucce se chopila slova silná mladá žena Kamila Reichmannová (tehdy ještě s dvěma n, po svatbě jí zbylo jen jedno). Sympozium v Čejkovicích bylo veliké. Účast dobrá, víno skvělé, když bydlíte luxusně v domě u Veverků a zažijete i degustaci, lednici vína stále doplňovanou jsme značně zdecimovali. Kraj nádherný, nové tváře i skvělá výstava na závěr se spoustou hostů. Kamila premiéru mistrovsky zvládla. A doufám, že jí síla přetrvá, nebo to byl silný rok a krásné místo k malování i životu.
A jelikož ženy ovládly poslední ročníky, vystřídala Kamilu opět Lucka a našla dokonalý prostorný statek v Razové u Slezké Harty, poslední rok před adopcí Šimona se paní ředitelka zmohla k vrcholnému výkonu a bylo to úžasné místo. Tufitové lomy, Harta, Velký Roudný, vážná hudba v podání mladší sestry na vernisáži, no kdo jí může konkurovat. Jen ta návštěvnost vernisáže byla slabší, ale v tomto regionu jsme tomu uvyklí. Chalupa bylo velmi vhodná k práci i vystavování, takže ještě splnila rostoucí nároky zvětšující se výpravy.
Každý rok je organizace sympozia náročnější. Ceny jsou vyšší. Lidí (dětí) přibývá, většina chce dojet na den, dva, či čtyři noci, někdo chce stan, jiný zase dvě ložnice a zvíře. Potřebujeme tři lednice, abychom to zvládli, potomstvo se rozrůstá a plener se organicky mění v rodinnou dovolenou. Proto patnáctý ročník bude rozhodující a nejnáročnější ze všech. Neboť dětí bude skoro jako dospělých, nároky na pohodlí i hygienu nejvyšší, časový harmonogram neslučitelný s plány každého individua, kdo si troufne na takovou výzvu?
Adam Procházka a vybral Milotice. Držme mu palce, neboť to nebude jako kdysi dávno, kdy jsme sbalili barvy a spacáky a jeli na týden na chatu bez vody. Dnes je to organizace plná proměnných, spousty přezaměstnaných lidí, polodůchodců ověnčených starostmi, ratolestmi, bolístkami, kteří si těžce dolují čas pro staré kamarády i pro vlastní tvorbu. Inu, to je život, řeknete. Ale já už mám plátna napnutá, sololity podbité, štetce dokoupené, dřevo ošetřené, co vy?
Kdo se chopí organizace po Adamovi? Kdo se odváží ještě řídit tak náročné představení, při tak proměnlivé účasti, vysokých nárocích a nejistých výsledcích? Možná někdo, kdo tuto výzvu dosud nepřijal, možná někdo nový, možná právě Ty!
Jiří Miškeřík