Jak malovat život
Plenery jsou dobrá věc, neboť člověku dříve či později změní život. Malovat v plenéru je totiž úplně jiná věc než v ateliéru, ve sklepě, v pokoji či ve škole. Natož obmalovávat nějakou předlohu podle fotky, z mobilu či projektoru, jak je dnes zvykem, aby se člověk vyhnul přehnané snaze o tvar a charakter a zbytečně se neunavoval prací.
Malování v plenéru je tak jiné, že nemá žádný správný postup ani pravidla, jak to správně uchopit a jakou techniku zvolit, jaké pomůcky mít s sebou (já například miluju malbu v plenéru, přesto ani po těch letech a všech akcích včetně těch v zahraničí, dodnes nemám ani malířský stojan do přírody, natož sedátko, takový jsem „malíř“). Samozřejmě cílem by mělo být ono zachycení přírody a momentu, citu a vlastní exprese promítnuté v daném vrtkavém čase. Zaklínačství v nudné nekouzelné podobě práce, protože člověk se snaží uvěznit konkrétní rozpoložení, atmosféru času, pohybu nebeských těles na jediné plátno. Snaží se být rychlý, konkrétní, efektní, upřímný a zároveň to nejde, neboť ruka nikdy neposlouchá vlastní vizi, a příroda se nemilosrdně proměňuje každý okamžik, aby nebyla ani jednou za milion let stejná. Čím méně navíc člověk maluje a chodí do plenéru, tím je výzva náročnější a výsledky tristnější. Vše je otázka času, cviku a vnitřního přístupu a zkušenosti.
Je těžké dávat rady nebo je dostávat, protože vidění, postupy i způsob práce se individuálně celkem propastně liší. Navíc v postmoderní době, kdy už neexistuje žádná technologie ani pravda – pouze peníze a levné produkty – know-how v podstatě zmizelo úplně. Dříve jste v plenéru nepotkali břídila. Opravdu. Každý, kdo maloval přírodu musel těžce připravit podklady, mít kvalitní ruční papíry, napínat a natírat plátna olejovými šepty rok předem, místo vyhlížel i celé dekády a pravidelně se vracel – musel tedy nutně vědět co dělá, a proč to dělá. Mecenášství a zadavatelé zakázek zprostředkovali tvůrci čas na studia i přípravné práce. Přírodu studoval, aby pak v ateliéru do přírodních scén zanesl akty, panstvo a vznešenost ještě ve větším a velkolepějším měřítku.
Industrializace začala tento postup zjednodušovat. Už nebylo nutné znát každý technický krok, shánět pigmenty a kvalitní olej, složitě se připravovat měsíce a roky. Stačilo si koupit. Tímto způsobem se svět zrychlil, tvůrce se zrychlil, už nemusel trávit spousty pracovního času sháněním a handlováním pigmentů, třením barev a jejich ukládáním, výrobou štětců, nepřetržitým skicováním velkolepých scén, jejichž tvorba trvala roky či dekády a živila jej až do smrti. Najednou akademikům, kteří se na svá díla připravovali dekády, vtrhli do života takzvaní impresionisté – zběsilé, často amatérské živly, které si rychle koupili tovární know-how a rovnou vyrazili za svými pocity. Již tehdy se vyráběli barvy, neboť nedělní malování bylo častou zálibou šlechty i měšťanstva, a lektorování mladých kontes bylo obvyklým přívydělkem nejen akademiků, ale i řemeslníků nabízející své výrobky všeho druhu. Noví malíři tedy přeskočily dekády studijních let listí a lebek, antických soch a bust, třecích misek, experimentů s drcením kamení, jílů i sušením kravské moči a jejím čistěním. Přeskočili kapitolu šerosvitu, temnosvitu, technologii složení a vrstvení a vyrazili prostě do světa. Velká svoboda tvůrčího ducha, ovšem často bez řemeslných základů. Nemuseli jste malbě zasvětit život, aby se z Vás stal malíř. Šlo jen o tvorbu a v podstatě měli pravdu, i když se jí často nedožili.
Impresionisté a jejich následovníci byli nicméně pořád ze staré školy, znali spoustu fíglů, udělátek – byli totiž obklopeni vzdělanými lidmi, dostali se na řadu přednášek tehdejších malířských mistrů technologů i alchymistů z řad tajemných spolků, kteří měli přístupy k barevným tónům jinak často nevídaným, někdy dokonce spirituálně vydatnějším než vizuálně. Dokázali barvy hutnit či ředit, každý druhý to tehdy znal, nebylo těžké proniknout správně aspoň trochu do základů, když ostatní kolem Vás ty znalosti měli, i když Vámi pohrdali. Měli kvalitní a levné materiály. Pro haptické vize tlustých vrstev začali přidávat do oleje včelí vosk, zrychlovat tuhnutí olejů pomocí minerálních solí (jenomže často narozdíl od akademiků tvrdě cvičených ke správným poměrům, nedali míru a neměli zkušenost). Vše dělali pro to, aby malbu mohli posunout dál, do formátu „alla prima“ – čili malování v kuse, na jeden zátah, v jednom dni, v jedné vrstvě. Neuvěřitelná revoluce! Vskutku. Nikdy se nic pořádného nemalovalo alba prima. Jen skici a podkladové práce, kartony. Malé zakázky, různé legrace a dary. Olej vyžaduje zrání a vrstvy, čas, musí se pomalu brousit podklad, už od šeptu se musí čekat, až uzraje, pak znovu natřít a tak i třikrát, pětkrát, pak brousit a čekat a brousit. Musí se lehce a pomalu klížit a zrát. Jen příprava podkladu k malbě trvala od několika měsíců po několik let. Podle velikosti a záměru. Malba se musí od podkladu vrstvit, ale každá vrstva musí být velmi tenká a musí prosychat týdny, měsíce nejlépe. Proto měli malíři rozbalováno desítky pláten najednou. Tímto postupem vznikají dokonalá díla, malují se přinejmenším měsíce, roky, dekády. A tato díla přetrvají stovky let. 19. století řeklo stop. 20. pak smazalo minulost úplně. Na akademiky se zapomnělo, i na to špatné i na to dobré, bohužel.
Dokázali jsme z olejomalby udělat levnou a dostupnou techniku. Neuvěřitelné. Dokonce šla využít i v plenéru. Barvy dokážou zavadnout už za jeden až 3 dny a dají se bezpečně nosit. Oleje, které se dají mísit s vodou. Na jeden obraz se vymačká i půl tuby, používají se špachtle a dráty a umělé štětce a pak anilinky, akryl a latex a airbrush. Revoluce přichází právě z reklamní tvorby anglosaského světa, který přišel na to, že je lepší využít již tuhé částečky akrylátové pryskyřice, která je rozmělněná ve směsi vody. Jakmile se voda vypaří, částečky se spojí a barva je suchá v podstatě hned! Zavadne za pár sekund až minut, vytvrdne za pár hodin až dnů. Je tisíckrát rychlejší než olej, milionkrát rychlejší než tiskařské fermežované směsi.
Na začátku to bylo úžasné, svoboda technologie umožnili malbu všem, a tak je tomu dodnes. Pak ovšem začala klesat úroveň výrobků. Je to snadné. Potřebujete postupně barvy dostat ke všem zájemcům, tedy nejvíc k amatérům a dětem. Proto začnete dbát spíše na to, jestli jde barva umít z trika a když ji někdo požije, aby ho nezabila, než na krytost či svítivost a kvalitu pigmentu i plnidla pojiv. Je to vtipné, protože se z malby a barev stal pravý opak předcházejícího vývoje. Ještě sto let nazpět se užívaly přímo smrtící a jedovaté pigmenty jen pro svou vydatnost a krásu na plátně, malíři nejdřív umírali na otravy olovem (olovnatá běloba), arzenem (smaragdová zeleň, jejíž příbehy mrazí dodnes i v rámci textilního průmyslu a odívání zejména v Británii a Francii), rtutí, později si umělci dávali pozor, ale nikdo se nechtěl připravit o kvalitu, takže se jedovaté barvy užívaly i dlouho po zákazech v rámci 19. a 20. století.
Dnes jsou všechny nebezpečnosti barev minulostí, stejně tak kvalita. Barvami se sice můžete krmit, ale popravdě jimi nejde moc malovat. Rozhodně ne, pokud se narodí nový Leonardo, nový Caravagio, kteří by poznali rozdíl hned ve slepé zkoušce. Nemyslete si, že barvy, které si koupíte v obchodě, byste mohli namalovat to, co oni. Nejde jen o talent a neuvěřitelně propracovanou a promalovanou zkušenost, která Vám bude chybět, protože oni měli za život tisíce skicových kreseb a maleb, stovky realizovaných projektů, desítky monumentů. Ale dát jim Vaše barvy, vyhodili by je tak za tři minuty z okna a vzali by si raději uhlí a saze a začali od začátku s přípravou. Nejde jen o jejich strukturu a hustotu, ale o kvalitu pigmentu, který je dnes v některých oblastech tristní. Dokážeme synteticky vyrobit kvalitní náhražky spousty barev, opravdu, nicméně trh diktuje, že barvy musí být levné a tak nečekejte ani kvalitní syntetiku. I ta se namíchá ještě s levnějšími plnidly, jen proto, aby si barvu mohla koupit kdejaká bába, co by si ráda s vnučkou zkusila ten kurz na instagramovou umělkyni. Namaluje jednu dýni s mákem, barvy hodí do rohu, kde je až do příští přírodní katastrofy a následného archeologického výzkumu nikdo neobjeví.
Kvalitní oleje se dnes dělají na zakázku, dražší sady hotové se kupují za cca 10x vyšší cenu, než jste zvyklí a nejblíže se dají sehnat v Německu, ale spíš ve Velké Británii a Americe (bohužel pro nás). Tady nekupíte žádné z normální kvality barev. Umton je sice dvakrát dražší než levné barvy, přesto 3x slabší než běžné profesionální oleje na světovém trhu (srovnej např. s výrobky Michaela Hardinga, které jsou takové obyčejné zahraniční olejovky pro malíře). Levné oleje nejenže mají slabé pigmenty, řadu plnících nosičů, aby správně „barvily“, ale slabé oleje, obsahují řadu sikativ pro urychlení procesů a rozhodně nepočítejte s jejich stálostí vůči času či světlu. Jen kvalitní damarová pryskyřice dnes stojí jako malířský materiál pro celou třídu základní umělecké školy – a to se bavíme jen o závěrečném laku.
Tímto jsem chtěl poukázat, že o malbě dnes už nic nevíme, nic neumíme, jen zaplatit kreditkou či mobilem v obchodě a pak se vztekat, když jednou za uherský rok zkoušíme malovat a ono to vlastně nejde jak bychom to chtěli. Materiálně je to složité, nemá to hodnotu z dlouhodobého hlediska a my postrádáme ono řemeslo, které dá práci perspektivu.
Protože přípravy barev a palet a podkladů a štětců znamenalo to, že jste rozuměli, jak se s nástrojem správně pracuje. Malíři vydržel štětec i celý život. Dnes? A není to jen kvalitou výrobku, ale i o zacházení. Dodnes obdivujeme díla stará stovky a tisíce let. jak dlouho přežijí naše malířské pokusy? Kolik snahy a peněz jste vložili do jejich kvalit? Kolik práce do přípravných stádií a materiálů? Napínáte správné plátno či je to kus prostěradla? Je ten rám smrkový, zkroutí celou malbu hned v prvních hodinách? Brousíte podklady? Používáte šeps či latex kvůli ceně? Jaký šeps, je vůbec lepší než latex? Stane se z Vaší malby nadčasové dílo? Bude existovat za 200 let? Těžko zní odpověď, a nezajímá mě to je další odpověď. Dnešní průmyslové papíry se strukturálně rozpadají za pár desítek let. Částečně umělá plátna či přírodní s příměsí syntetických osnov pak nepřežijí sto let bez tvrdého restaurátorského zásahu (všichni znáte mikroplasty). Barvy? Tempery jsou na bázi tak levných emulzí a plnidel, pigmenty mají z natěračských sad, že odpadnou ještě za vašeho života, natož aby někdy měli hloubku či ohnivost. Levné latexové nátěry místo šeptů práškovatí po deseti až třiceti letech a vezmou s sebou celé nesené vrstvy barev. Levné akryly? Těžko soudit, ale nemají krytost, lepivost, hutnost ani kvalitní pigmentaci. Levné oleje množstvím plnidel a solí degradují, krakelují, mění tóny už po desítkách let.
Impresionisté i Kubisté to přesto měli lepší. Tehdy se věci dělali řádněji, co neuměla tehdejší chemie, tak se neřešilo. Barvy byly z kvalitnějších příměsí a mnohem dražší než dnes v poměru platů a cen. Kvalitní oleje všude dostupné, všude lomy na křídu, klih se vařil v každém městě, pigmenty byly nejdražší složkou, proto tolik zemitých odstínů v podmalbách, jíl byl totiž všude, stejně tak černé olejové saze či oxidy zinku a titanu pro bílé tóny. Nikdo neexperimentoval na klasickém poli kde se hraje o staletí. Přesto tehdy začali porušovat pravidla. Nepodkládaly malby, malovali na savé povrchy, kombinovali techniky s neslučitelnými příměsi. Bylo jim to jedno, chtěli jen malovat. Proto díla od revoluce imprese velmi trpí. Vyžadují velkou restaurátorskou kulturu, aby se udržela v kvalitě hodné milionových investic. Goghovy malby s příměsí vosků v důsledku přehřátých galerií trpí vsakováním prachových součástek do změklých nánosů barev. Díla pozdějších tvůrců užívající špachtle a masy barev pak nekontrolovatelně krakelují vlivem velkého vrstvení olejů či velkého podílu vysoušecích solí, které táhnoucí olej křehkou a později lámou a degradují. Barvy přímo odpadají od špatně upravených povrchů podkladů. Někteří dokonce malovali na hliník či měď, která oxidací trvale poškozuje spodní vrstvy. Začátek tohoto úpadku je tak starý už 150 let a my si ho ani nevšimneme, žijeme v něm celý život. Vyrostli jsme na něm od základních škol, kdy jsme všichni museli malovat temperou, i když všichni na to neradi vzpomínají, neboť výsledky byly hnusné, tempery hned zešedly a zmatněly, jedinou kvalitou pro děti je barva, a ta byla v poli průmyslových temper velmi ubohá. Nikdo nás nenaučil dělat věci jinak, ani si vážit jednotlivých elementů práce, proto je nikdy plně nedoceníme. Raději přeskakujeme, chceme jít dál, ne pátrat v minulosti. Nicméně pokud nám někdo barvu neprodá, rámy s plátny nevyrobí za nás, pochybuju, že zůstaneme vůbec malíři…
Od těchto svobod, úpadku i pasti se vraťme k plenéru. tady totiž nemůžeme selhat, leda bychom ignorovali prostředí a byli k němu slepí a neuctiví. Jeho kouzlo je totiž věčné, protože z rozlehlých plánů obřích dřevěných konstrukcí pláten nám zanechal dojmy a pocity, krásné přírodní scény malované alba prima pouhé hodiny. Skicy porušující základní pravidla starého umění se staly novou normou umělecké svobody a hodnotným artefaktem, který se dnes draží za bambiliony dolarů, i když tvůrci tehdy trpěli hladem a přeludy z neustálého pití levných alkoholů a strádání.
Nicméně krajina je věčná, přístupná všem, znalým i neznalým, bohatým i chudým. Jen jí musíte dát čas, musíte ji pozorovat jako trpělivý rybář. Nesmíte se zahalit do sebe, ale otevřít dojmům a vlivům. Trpět větrem i horkem, suchem i deštěm. Klečet v prachu i hodiny přidržovat nestabilní plátno na hromadě tlejícího listí. Tahat špínu a brouky z barev. Tady jste svobodní a Váš pohled je vítán. Nikdo scénu nenamaluje jako vy, nikdo už nebude mít stejné místo, stejný úhel, pohled, ruku, náladu, ani počasí, proto směle i do obvyklých scén a motivů. Příroda se neopakuje a malíř v plenéru získává mnohem unikátnější postavení než malíř v ateliéru či na tabletu, v obýváku i ve stodole. Nebývalou svobodu.
Pokud krajinu studujete a ctíte, dojde Vaše dílo pochopení i u jiných – místních i estétů, neboť barva a tvar nese ducha a žádná ateliérová krajina se živé nevyrovná v prožitku a tedy ani v dojmu pozorovatele, který energii malíře často vycítí, stejně jako vnitřní postoj. Krajina je přístupná pořád a všem, záleží na vašem zapálení a bojovnosti. Může vás vyléčit ze samoty, neboť někdy budete muset reagovat na útočné psy, divoká prasata, náhodné diváky, kteří se s Vámi často zapovídají, pokud poznají, že jste otevřeni a že malujete opravdu místo, kde jste, ne jen hledíte dolů do plátna očima nehledaje a se sluchátky v uších se snažíte obkreslit siluetu něčeho jiného z mobilu. Tady se odehrává ono malířství a život sám ve scéně plenéru. S každou malbou vrstvím zážitky i zkušenost. A další krásné chvíle jsou, když stojíte v přírodě s přáteli, kteří rovněž malují, můžete si navzájem díla hanět či si radit, hádat se i se smát – to je důkaz, že plenérová malba nemusí být nutně o samotě a introvertním prožitku. Může být zběsilou jízdou s davem, když malujete v centru města barokní zámek. Může být přátelským setkáním i tichým samotářstvím u rybníka či v lese. Plener je věčně otevřený ateliér s nekonečným množstvím inspirace. Pokaždé můžete zažít něco jiného a nového, nikdy po Vás nechce nájem, ani nevyžaduje údržbu. Nemusíte svítit ani topit. všechno důležité máte u sebe a nic dalšího nepotřebujete. Vždy nabízí setkání a výběrem místa Vám odrazí to, co jste právě hledali, společenství či klid, zelené lesy, modrou oblohu či temné kontrasty architektury a nočních chladivých mlh a srnčích očí i špinavý břeh, zhroucenou konstrukci mrtvé továrny. Vaše nálada a touha Vás sama zavede do nejlepších lokalit. A překonat překážky, kopce, vody a strže, vydržet malovat v davu turistů, tahat kilometry těžké nářadí, tyto zkoušky Vás často dovedou na hodnotu díla a tvorby. Umožní Vám ocenit krásu plenéru i vlastní postoje a práci.
Neznáme dnes technologii ani postupy. Empirická zkušenost je krátká a mizivá. Chceme jen malovat, a proto všechno, i pro tu historii posledních dvou staletí, nejde dnes malovat správně. Proto ale nelze ani k plenéru přistupovat špatně… To je život malíře. Krásná svoboda, kde nás příroda učí a musíme se vracet sami k sobě i řemeslu. Ne si hrát v ateliéru na smyšlené kompozice bezcílné malby. Věk velkých témat minul.
Snad jen, že člověk, když už v té přírodě a lokalitě je, by měl s úctou a obdivem zrcadlit, co se kolem něj děje, měl by otisknout svůj dojem z chvil krásného pomalého pozorování na plátna, desky a papíry. Měl by otisknout život a zůstat sám živý a otevřený ve svém srdci. Neměl by se zavírat do sebe. Proto příště až půjdete malovat do přírody, běžte bez hudby a sluchátek. Bez brýlí a alkoholu. Bez sedátek a vymožeností. usmívejte se na lidi a zdravte. Užívejte si tu neopakovatelnou chvíli o samotě ve skalách a údolích.
A pokud to s tvorbou myslí člověk vážně? Nemusí být dobrý, ale bude muset malovat celý život… Ale to není prokletí, ale dar. A měl by se začít učit začátky, které mu chybí, měl by začít zkoumat kvalitu, myslet na smrt, ne ve zlém, ale aby brzy neohraničila i jeho dílo. Ručně vyrábět podklady, shánět materiál dobré kvality, zkoušet domácí šepsy, hledat odpovídající kvalitu barev, když už ne alchymisticky, tak finančně investovat a hledat rozdíly, srovnávat, dokud nenajde něco, co mu pomůže se posunout. Být trpělivý. Oleje lakovat později, vrstvit pomalu, barvy zbytečně neklást do tlustých vrstev, sikativa nepřidávat, dřevo napouštět fermeží, povrchy brousit. Latex vynechat. Vyrobit si malstock.. Budeme si prostě muset sehnat lepší barvy, lepší štětce – naučit se o ně lépe starat – nenechávat je ve vodě ani v barvě, vytírat je do sucha, lepší terpentýn, lepší postupy si navyknout, víc času a peněz vložit do základů, mít větší respekt k budoucnosti svého díla, aby mluvilo i za dekády a hlavně aby přetrvalo a žilo, i když my už budeme dávno spát pod travami milých krajin, kde jsme tak rádi sedávali a malovali. A že to často nešlo a dopadlo blbě? To jen zvedá úctu k přírodě, když se nám nedaří přiblížit k její jednoduché nepřekombinované dokonalosti.
Jiří Miškeřík